27/08/2026
Smutné zprávy 🖤
KDYŽ SVĚŘÍME NĚKOMU SVÉ DÍTĚ, SVĚŘUJEME MU TO NEJCENNĚJŠÍ, CO MÁME.
Některé zprávy se čtou těžko. U některých člověk jen sedí a přemýšlí, jak se něco takového vůbec mohlo stát.
Tragická nehoda u Doubravníku je přesně taková.
Pět mladých fotbalistů jelo se svým trenérem. Auto narazilo do stromu. Jeden z chlapců zemřel, další čtyři byli zraněni. A podle policie měl řidič po nehodě přes 3 promile, některé zdroje uvádějí 3,8 promile alkoholu.
A já si kladu jednu jedinou otázku:
Jak je možné, že člověk v takovém stavu vůbec usedl za volant s dětmi?
A ještě víc mě děsí otázka druhá.
Kde byli ostatní dospělí?
Nechci předbíhat vyšetřování. Nechci nikoho odsuzovat za něco, co zatím nevíme. Ale jako člověk, který sám v minulosti několikrát působil jako vedoucí nebo instruktor na táborech, se prostě nemohu ubránit otázkám.
Pokud měl člověk, kterému byly děti svěřeny, skutečně tak vysokou hladinu alkoholu, nemohlo to vzniknout během několika minut.
A pokud se na soustředění pohybovali další dospělí, někdo přece musel být schopný poznat, že něco není v pořádku.
Někdo měl říct:
„Dnes děti nikam nevezete.“
Možná právě tady bychom se měli na chvíli přestat dívat na celou věc jen jako na tragickou dopravní nehodu.
Protože tohle není jen o autě, stromu a alkoholu.
Je to o odpovědnosti dospělých.
My rodiče své děti svěřujeme trenérům, vedoucím, učitelům a instruktorům. Dáváme jim to nejcennější, co máme, protože věříme, že se o ně postarají. Že je pohlídají. Že nastaví pravidla. Že když se něco nebude zdát v pořádku, zasáhnou.
Sama jsem od šestnácti let několikrát působila jako vedoucí nebo instruktorka na táborech. Možná jsem někdy byla až příliš urputná. Možná jsem byla až přehnaně precizní a trvala na pravidlech, která někomu připadala zbytečná.
Ale vždycky jsem měla v hlavě jednu jedinou věc:
Ty děti nám někdo svěřil. A my je musíme vrátit jejich rodičům v pořádku.
Naštěstí se mi to vždy podařilo.
A právě proto je pro mě tato tragédie tak těžko pochopitelná.
Protože žádný trest, žádná omluva a žádné odškodnění už jednomu malému chlapci život nevrátí.
A žádná slova nedokážou rodičům vysvětlit, proč se jejich dítě už nikdy nevrátí domů.
Neumím si ani představit, co teď prožívají.
Proto si myslím, že vedle samotného viníka musí přijít na řadu také otázka odpovědnosti všech dospělých, kteří měli na děti během soustředění dohlížet.
Kdo vybírá lidi, kterým svěřujeme děti?
Jak jsou nastavená pravidla na soustředěních?
Kdo má právo a povinnost zasáhnout?
A především – proč nikdo nezabránil tomu, aby děti odjely s člověkem, který měl podle policie v krvi 3,8 promile alkoholu?
Na tyto otázky bychom měli chtít znát odpovědi.
Ne kvůli hledání senzace.
Ne kvůli veřejnému lynči.
Ale kvůli těm dalším dětem.
Aby se už nikdy nestalo, že dítě odjede na soustředění s důvěrou svých rodičů…
…a domů se nevrátí.
🖤 Upřímnou soustrast rodině chlapce, který zemřel. A obrovskou sílu přeji všem zraněným dětem i jejich rodičům.
