31/05/2026
Jiří Weigl: Slepá ulička
Vládnoucí liberálně progresivistické elity v evropských zemích se zmítají v podivné schizofrenii – horují pro nezávislost Evropy na USA, která nyní má konečně šanci na naplnění, poté co Trumpovy USA už nehodlají na dosavadní asymetrické transatlantické partnerství doplácet. Současně však tito evropští politici ve skrytu duše dobře vědí, že na vysněnou suverénní velmocenskou roli nemají ani politickou, ani ekonomickou, ani vojenskou sílu a jejich situace se stále zhoršuje.
Všechny tradiční evropské velmoci (Německo, Francie, Velká Británie) skýtají obdobný neutěšený obraz – tradiční politické síly, které v nich dlouhá léta až do současnosti vládly a vládnou, dramaticky ztrácejí podporu voličů. Společnosti jsou hluboce názorově rozdělené a příkopy se prohlubují. Ekonomiky dlouhodobě stagnují, ztrácejí konkurenceschopnost a deindustrializují se. Veřejný dluh neudržitelně stoupá, populace rychle stárne, klesá porodnost. Masová migrace vyvolává další obrovské sociální náklady, vytváří paralelní společnosti a společenské napětí, které vlády nejsou schopny řešit. Vše v EU navíc zhoršuje svěrací kazajka bruselské centralistické integrace a euro, které neumožňují radikální změnu politiky a opuštění progresivistických ideologických projektů, jako je Green Deal, a celkový nefunkční dotačně-regulační hospodářský model, který vede celé uskupení k úpadku.
Je již obehranou písničkou, že tato slábnoucí Evropa přestává být subjektem mezinárodní politiky a pomalu se stává jejím objektem. Evropské mocnosti ztratily vliv v hlavních krizových oblastech dnešního světa. Nejmarkantnější je to v nejbližší z nich - na Blízkém východě – který vždy byl klíčovým objektem evropských zájmů. Dnes tam ani s bývalými koloniálními metropolemi Británií a Francií nikdo vůbec nepočítá. USA, Čína, Rusko, možná Indie – to jsou dnes hráči, kteří rozhodují. Obdobné je to v Africe či na Dálném východě.
U nás však – zdá se – tuto realitu jako by nikdo nechtěl vnímat. Část politiků maluje nereálné obrázky o tom, jak dramatickým zvýšením zbrojních výdajů vybudujeme nepřemožitelnou vojenskou sílu, které se bude bát Rusko a která bývalým evropským velmocem a jejich politikům umožní znovu hrát první mocenskou ligu ve světě. Zapomínáme, že na shnilých základech nic pořádného vybudovat nelze. Pod těmi, kteří s velkým sebevědomím kreslí tyto plány, se totiž prakticky bez výjimky doma kácí politická židle a příští volby nepřežijí. Předlužené ekonomiky s vizí dalšího velkého růstu sociálních výdajů, těžko unesou masivní zbrojení. Země bez průmyslu s astronomickými cenami energií a pod neřešitelným příkrovem zelených regulací nemají naději své dnešní postavení výrazněji zlepšit. Naopak, hrozí prohloubení všech dosavadních negativních trendů a nárůst sociálních a s nimi souvisejících politických problémů.
Současná Evropa prostě nemá na to, aby se globální velmocí mohla stát. K tomu by potřebovala mít především zdravou ekonomiku, a ta je v dnešní progresivistické byrokratické EU nedosažitelná. Musela by opustit voluntaristický centralistický model evropské integrace a soustředit se na své původní poslání – liberalizaci trhů a podmínek podnikání – něco nepředstavitelného v dnešní Unii. Bohatství vytvářet, ne ho projídat nebo si na ně půjčovat, to je podmínka, bez níž jsou sny o politické moci jenom planou iluzí.
Zastánci suverénní Evropy, kteří se opájejí vybudováním mocné evropské obrany, zapomínají, že mír na našem kontinentě nezajistila Evropská unie, jak si proevropská propaganda zvykla do omrzení tvrdit, ale americká hegemonie a absolutní vojenská dominance. Nechce se přiznávat, že ve skutečnosti byla v posledních 80 letech suverenita evropských zemí v zásadních otázkách fakticky omezená a že se jejich politika pohybovala v amerických mantinelech. To dnes zdá se končí, bez ohledu na to, jestli Severoatlantická aliance formálně přežije, či nikoliv. Američané sobecky dávají Evropanům svobodu, ale ti si málo uvědomují rizika, které to přinese. Znovu budeme ponecháni sami sobě se svými dějinami, antagonismy, rozdílnými zájmy, prioritami i obavami. Žádný evropský lid neexistuje, chybí pocit vzájemné solidarity, proto nemá šanci fungovat skutečná evropská kontinentální demokracie.
Všichni hovoří o nutnosti evropského zbrojení, ale nikdo neříká, jak by měla evropská obrana bez USA fungovat. Německo nastupuje program militarizace a enormního zbrojení. Co to bude znamenat pro Francii, pro Polsko i pro nás? Jak to změní německou politiku? Znamená například sudetoněmecký sněm v Brně nový, na minulost se odvolávající asertivní přístup Německa ke svým sousedům? Co můžeme čekat dál? USA dávají najevo, že je problémy ve vzdálené Evropě nezajímají a že si máme pomoci sami. Jak?
Problémy, které „nezávislou“ Evropu čekají tak nejsou evidentně jenom válčení na Ukrajině, do kterého se stále více zaplétá. Všichni budou litovat, že válku na Ukrajině dopustili, že jí nepředešli a že jí včas nezastavili. Nic si nenalhávejme o možnostech Evropy tuto válku dlouhodobě financovat, stejně jako zničenou zemi po válce zrekonstruovat. Ukrajinský balvan na krku je pouze další obtížně řešitelný problém, který bude komplikovat vše ostatní.
Zbavme se proto iluzí, že existuje nějaké nadějné evropské řešení naší budoucnosti. Naopak, stále více zjišťujeme, že se ocitáme ve slepé uličce, z níž nevedou žádné dobré cesty ven.
Jiří Weigl, IVK
