14/08/2026
Tentokrát se podíváme na dva smysly, o kterých se nemluví tak často, přestože mají v každodenním životě velký význam – propriocepci a interocepci. Co se pod těmito trochu složitými názvy skrývá, jak se mohou projevit obtíže v jejich vnímání a jak můžeme děti podpořit? Pojďme si je představit trochu blíž.
SKRYTÉ SMYSLY, KTERÉ NÁM POMÁHAJÍ VNÍMAT VLASTNÍ TĚLO
-
PROPRIOCEPCE A INTEROCEPCE
Zatímco zrak nebo sluch nám dávají informace o tom, co se děje venku, propriocepce a interocepce jsou smysly, které mozku podávají informace o tom, co se děje uvnitř nás.
Oba tyto systémy nám pomáhají orientovat se ve vlastním těle – propriocepce především v jeho poloze a pohybu, interocepce ve vnitřních tělesných signálech.
Propriocepce je často označovaná jako naše vnitřní GPS, umožňuje nám vnímat, kde se jednotlivé části našeho těla nacházejí a jak se pohybují, aniž bychom je museli kontrolovat zrakem.
Naše svaly a klouby neustále hlásí mozku, kde se jednotlivé části těla nacházejí a co právě dělají. Díky tomu víme, jak se pohnout a kolik síly použít. V běžném životě ji využíváme neustále. Díky ní víme, jak silně uchopit sklenici, jak vysoko zvednout nohu při chůzi do schodů nebo jak dostat lžíci do úst, aniž bychom každý svůj pohyb museli sledovat.
Jak se mohou obtíže v proprioceptivním vnímání projevovat?
Některé děti proprioceptivní podněty výrazně vyhledávají. Mohou například:
• dupat při chůzi, narážet do věcí nebo lidí,
• skákat, padat na zem nebo vyhledávat silné objetí a tlak,
• kousat do rukávů, tužek či hraček,
• vyhledávat těsné zabalení nebo pevný tlak na tělo.
Jindy může být obtížnější správně odhadnout sílu a polohu vlastního těla. Dítě pak může příliš tlačit na tužku, lámat hračky, mít slabší úchop, působit neobratně nebo používat při pohybu více síly, než je potřeba.
U některých dětí můžeme pozorovat také nižší svalové napětí, časté opírání o nábytek nebo neochotu pouštět se do nových pohybových aktivit.
Co můžeme nabídnout?
Proprioceptivní systém můžeme přirozeně zapojovat při běžné hře a pohybu:
• „těžká práce“ – přenášení přiměřeně těžkých předmětů, tlačení nebo tahání,
• přetahování lanem nebo vzájemné přetlačování,
• prolézání tunelem,
• lezení, plazení a překonávání jednoduchých překážkových drah,
• zavinutí do deky, pokud je dítěti příjemné,
• tlak velkým gymnastickým míčem („silniční válec“),
• obkreslování těla na velký papír,
• hra na zrcadlo – napodobování pohybů druhého člověka.
U některých dětí se využívají také zátěžové pomůcky. Jejich použití by ale mělo odpovídat konkrétním potřebám dítěte a je vhodné ho konzultovat s odborníkem.
Interocepcí můžeme nazvat vnitřní hlas našeho těla.
Zatímco propriocepce nám pomáhá vnímat polohu a pohyb těla, interocepce nás informuje o tom, co se děje uvnitř něj.
Díky ní dokážeme vnímat například hlad, žízeň, potřebu jít na toaletu, teplo, chlad, únavu, bolest, tlukot srdce nebo změny v dýchání.
Interocepce souvisí také s regulací emocí. Tělesné signály totiž často přicházejí dříve, než si uvědomíme samotnou emoci – zrychlí se nám tep, změní dech, stáhne žaludek nebo se napnou svaly.
Jak se mohou obtíže v interocepci projevit?
Dítě například:
• obtížně rozpoznává, že má hlad nebo žízeň,
• nevnímá včas potřebu jít na toaletu,
• hůře si uvědomuje, že je mu příliš teplo nebo zima,
• obtížně rozpoznává únavu či některé tělesné signály,
• může mít problém propojit tělesný pocit s emocí – například poznat, že bušení srdce a napětí v těle souvisí se strachem nebo rozrušením.
Jak interocepci podporovat?
Pomáháme dítěti, aby se naučilo chápat signály vlastního těla.
Můžeme využít například:
• foukání do bublin, peříček nebo větrníků a vnímání vlastního dechu,
• bezpečné hry s rozdílnou teplotou – teplé a studené,
• jemné masáže nebo vibrační pomůcky, pokud je dítě dobře přijímá,
• pravidelný režim jídla a pití,
• jednoduché otázky: „Jak se teď cítí tvoje bříško?“ „Bije ti srdce pomalu, nebo rychle?“ „Je ti teplo, nebo zima?“
Cílem není dítě zahltit otázkami, ale postupně mu pomáhat propojovat tělesný vjem s jeho významem.
Propriocepce i interocepce jsou součástí toho, jak náš mozek přijímá a zpracovává informace z vlastního těla. U každého dítěte mohou fungovat trochu jinak a jeden projev ještě neznamená, že má dítě potíže se smyslovým zpracováním.
Pokud se ale některé projevy objevují často, jsou výrazné a komplikují dítěti nebo celé rodině běžný život, je dobré poradit se s odborníkem – například s ergoterapeutem nebo fyzioterapeutem, který se věnuje senzorickému zpracování.
A někdy pomůže už jen porozumět tomu, proč dítě některé věci dělá. Proč potřebuje pořád skákat, do něčeho narážet, vyhledává silný tlak nebo si naopak nevšimne, že má žízeň či potřebuje na toaletu. Když víme, co nám dítě svým chováním může říkat, dokážeme na jeho potřeby lépe reagovat.
