Socdem s Plzní v srdci

29/04/2026

29/04/2026

V roce 1984 jsem ve škole poslouchal, že Plzeň se osvobodila sama a U.S. Army přijela už do osvobozeného města. Když jsem namítl, že podle vyprávění rodičů a prarodičů to bylo jinak, následoval výhružný telefonát domů. Nešlo o pravdu, ale o "správnou verzi".

Dnes se opakuje totéž: že Praha se osvobodila sama a příjezd sovětské armády byla jen formalita. Jenže v obou městech se v těch dnech bojovalo a umíralo. Povstalci sehráli důležitou a nezastupitelnou roli a osvobození pomohli. Sami by ale nestačili. Zkušenost z povstání během druhé světové války je v tomhle nemilosrdná: bez následné vojenské pomoci končila krutým potlačením.

Zjednodušená je i debata o tom, proč Američané nepostoupili na Prahu. V minulosti se říkalo, že nechtěli. Dnes se říká, že nesměli. Ve skutečnosti se U.S. Army zastavila na dohodnuté linii a Dwight D. Eisenhower respektoval spojenecké dohody. Do hry vstupovala i reálná obava z neřízeného kontaktu armád. Nešlo o jednoduché rozhodnutí, ale o kombinaci vojenských a politických okolností.
Pražské povstání navíc nebylo černobílé. Zapojily se různé síly, včetně Ruské osvobozenecké armády - "Vlasovců". Dodnes se vede spor, zda šlo o skutečnou pomoc, nebo o snahu změnit vlastní pozici na konci války. I to ukazuje, jak složitá ta situace byla.

V poslední době se navíc často zapomíná i na širší kontext – na účast domácího odboje i československých jednotek v zahraničí, ať už na západní, nebo východní frontě. Ale to by bylo na samostatný text.
Upírat zásluhy jedněm nebo druhým je stejně pokřivené jako tvrdit, že celý národ byl kolaborantský, nebo že povstání bylo jen alibi. Osvobození nebylo ani samovolné, ani dílem jedné strany. Bylo výsledkem souběhu domácího odporu, postupu spojeneckých armád a zhroucení nacistického Německa.

Ano je to trošku delší historický exkurz. Ale vzkaz je jednoduchý: studujme historii, nepřekrucujme ji podle aktuální politické situace a dávejme si velký pozor na jednostranné vykladače dějin, kteří přizpůsobují minulost ideologii své doby, místo aby se drželi skutečnosti.

14/04/2026

Viktor Orbán prohrál včerejší parlamentní volby v Maďarsku. Svou porážku týž den uznal a vítězi poblahopřál. 👍 Tolik k oblíbeným výkřikům české liberální ulice a frázím rychlokvašených expertů a univerzálních „analytiků“ o tom, že v Maďarsku není demokracie, Orbán je fašista apod.

Únava z Orbánova režimu je po 16 letech logická. Končící předseda maďarské vlády vybudoval na evropské poměry nebývale pevný mocenský systém, který trpí mnoha neduhy a demokratickými deficity, na prvním místě korupcí a klientelismem. Sice občas dokázal omezovat vliv nadnárodního kapitálu a bank, ale současně umetal cestičku domácím oligarchům a ochotně v jejich prospěch oklešťoval sociální a pracovní práva Maďarů. Neúspěchy v ekonomické oblasti, kdy se lidem v Maďarsku nedaří dobře a po Lotyších a Bulharech mají nejnižší kupní sílu v EU👎, zastíral vypjatou nacionální a konzervativní rétorikou. V tom všem volební vítězství Pétera Magyara přináší naději na pozitivní změnu: strana Tisza má v programu mimo jiné i zavedení jednoprocentní daně z enormních majetků, což Sociální demokracie obdobně prosazuje jako opatření ke snížení extrémní majetkové nerovnosti v České republice.

Oprostíme-li se ale od barvotiskových pohádek o souboji Orbánova tmářského Zla a Magyarova osvíceného Dobra, které jsou vhodné tak pro návštěvníky mítinků Milionu chvilek, vidíme mnohem komplikovanější obraz. 👉Péter Magyar vzešel z Orbánova Fideszu a v mnoha ohledech se tento tovaryš svému dřívějšímu mistrovi a dnešnímu úhlavnímu protivníkovi podobá. Fakt, že v kampani neváhal otevírat staré rány zpochybňováním Benešových dekretů a hrát na strunu nacionalismu, taky neslibuje nic moc dobrého. A především, mnohost a šíře nadějí, které si do Magyara a jeho strany Tisza obyčejní lidé projektují, je tak bezbřehá, že u povolební kocoviny není ani tak otázkou, jestli přijde, ale jak rychle. A co tohle nevyhnutelné rozčarování přinese pak.

Dnes se ale sluší popřát Maďarsku především hodně štěstí do dalších let při provádění nezbytných reforem, aby se reálně zlepšil život dolních devíti milionů. Z české perspektivy si přejme, aby nadále probíhala intenzivní spolupráce na platformě V4 a její členské země byly schopné i koordinovaného postupu v rámci EU. A aby džinové nepřátelské minulosti zůstaly pevně pod špuntem.

Na závěr tuzemská douška: Urputné přenášení maďarských vzorů na naše poměry a hledání analogií, jimiž si český liberální svět líže rány z loňské porážky, je směšné a jeho výsledek tomu bude odpovídat: vzbudí se přehnané naděje a přijde tvrdý náraz na realitu. V Česku za sebou nemáme 16 let vlády jednoho muže, nýbrž naopak 4 roky chaotické nekompetentní vlády politického soupeře dnešního kabinetu, kterého liberální vzedmutí kdysi vyneslo k moci. Není z čeho by obdobný společenský kvas v Česku čerpal svou sílu a legitimitu, pár Zdechovských se na tom bude na sociálních sítích chvíli přiživovat a pak bublina splaskne. Potíže České republiky jsou odlišné a její vývoj půjde jinou cestou.

14/04/2026

Volby a Orbán...

Je pozoruhodné, jakou pozornost věnují čeští politici parlamentním volbám v Maďarsku. Jako by byly redukovány pouze na „volby proti Orbánovi“.

Viktor Orbán ušel – alespoň podle našeho mainstreamu – obrovskou cestu od „bojovníka za demokracii“ až k „populistickému skorodiktátorovi“. Zatímco většina médií a dnes opozičních politiků na něj dští oheň a síru, politici vládní koalice jej jezdí podporovat.

Skutečně, politicky je tento pravičák úplně mimo okruh politiků, ke kterým bych měl sympatie. Jenže to, co se dnes děje v Maďarsku, není klasická volba „levice versus pravice“. Je to spíš střet „EU versus Orbán“.

Maďaři jsou silní vlastenci. A kdo zná jejich mentalitu, docela chápe, že podpora stávající vlády – a v minulosti prakticky dokonalé „vygumování“ opozice – je dána silnou národoveckou notou. Tak silnou, že překonala i vážné, byť v českých končinách často přehnaně zveličované ekonomické problémy.

Samostatná národní politika – rozuměj, "ne se vším v EU bezpodmínečně souhlasit" – je něco, co je v „nestranných“ českých médiích považováno přinejmenším za nešťastné. Vyčítají ji Orbánovi, Ficovi a přes její velmi mírnou podobu i stávající české vládě.

Musím přiznat, že jsem byl v minulosti obrovským fanouškem Evropské unie. Dokonce jsem se hrdě označoval za „eurohujera“. Moje přesvědčení už ale dnes tak bezvýhradné není. Nepatřím však ani k těm, kteří „Brusel“ považují za příčinu všeho zla.

Mám k našemu členství vztah asi jako k ohni. Dobrý sluha, ale zlý pán. Ale to je na jiný článek.

Zpátky k Maďarsku. Úcta k jeho občanům mi říká, že je třeba respektovat jejich rozhodnutí. Jestli zvítězí opozice, je třeba jí pogratulovat. Jestli se přes všechny „zaručené predikce“ u moci udrží Fidesz, je třeba to respektovat úplně stejně.

Považuji za markant politické nevyspělosti českých politiků veřejně vyjadřovat své preference v této výsostně maďarské záležitosti. A nejen českých. Výkřiky některých „bruselských“ představitelů jsou ukázkou jejich pocitu nadřazenosti. Tedy přesně toho, čemu má myšlenka Evropské unie bránit.

Místo rovnoprávného postavení všech členských států se stále častěji prosazuje domnělá doktrína, že „EU vládne všem“.

Jestli Evropská unie jednou dospěje ke svému rozpadu, nezpůsobí to Orbán, Fico ani jiní „neposlušní“. Způsobí to nabubřelost a arogance některých jejích představitelů.
P.S. To vadí jenom mě, že se zveřejňují údajné odposlechy, které zase zcela údajně pořídila a " ověřila" jedna " spojenecká" tajná služba" ? Když máte takové " spojence" tak už nepotřebujete nepřátele...

14/04/2026

Zajímá vás, jestli prezident pojede, nebo nepojede na summit NATO? Zajímá vás, jestli Macinka nebo Turek prezidenta zase něčím „setřou“? A zajímá vás, co o tom následně napíší Zdechovský, Nerudová nebo Mitrofanov ? Přiznejme si, že většinu lidí tak trošku ano...

Jenže pro skutečný život většiny z nás to nemá téměř žádný význam.

Když se redaktor České televize na tiskové konferenci věnované návštěvě italského prezidenta místo samotné návštěvy ptá na to, zda prezident pojede na návštěvu Ankary, je to ukázka toho, kam se veřejná debata posunula. Místo otázek na ekonomickou spolupráci se skutečným dopadem na občany sledujeme jen nekonečné politické divadlo.

Právě proto je pro velkokapitál – ať už skrze přímý vliv, peníze nebo zákulisní kontakty – výhodné, aby média řešila hlavně tyto podružné spory. Protože zatímco se veřejnost hádá o to, kdo koho urazil, kdo kam jel a kdo co napsal na sociální síti, skutečné problémy zůstávají stranou.

„Hrad“ i Motoristé přitom ve skutečnosti hrají jen svou roli pro vlastní voliče. Jedni potřebují ukazovat rozhodného prezidenta, druzí zase odvážné rebely proti systému. Ve výsledku je to ale hra, která má především udržet Vaší pozornost.

Přitom by vás mělo zajímat něco úplně jiného.

Medián mzdy – tedy částka, která o mzdách v celé republice vypovídá mnohem víc než průměr – je dnes přibližně 45 500 korun hrubého. A přesto se ani po více než roce vlády Andreje Babiše skutečná kupní síla většiny lidí nevrátila ani na úroveň roku 2021. Jinými slovy: za svou výplatu si dnes stále koupíte méně než před pěti lety.

A ani tehdejší úroveň neodpovídala vyspělému státu Evropské unie. A to 36 let po „Listopadu“.

Ano, můžete zcela oprávněně namítnout dvě věci.

Za prvé: současná vláda není ani rok u moci. To je férový argument. Uvidíme, zda bude mít ve svém současném složení skutečný zájem přiblížit životní úroveň v České republice našim západním sousedům. Nemyslím si to...

A za druhé: Sociální demokracie tu vládla několikrát. Proč to tedy nezajistila ona? I to je správná námitka. Svou roli hrály ústupky koaličním partnerům, kolaborace některých představitelů s kapitálem i výměna vlastních voličů za ministerská křesla a funkce.

Mohu slíbit jediné:
Dejte nám šanci napravit staré chyby – a my už Vás nezklameme.

14/04/2026

Původně jsem už nechtěl maďarské volby nijak komentovat. Jenže některé výroky si o komentář říkají samy – už proto, že jejich dopady nemusí skončit na hranicích Maďarska.

Péter Magyar je dnes částí českého liberálního prostředí vítán téměř jako „záruka návratu rozumu“ a lídr na bílém koni. Tenhle obraz je ale možná až příliš předčasný. O to víc, když někteří čeští politici už stihli nad jeho vítězstvím téměř hýkat nadšením, jako by šlo o jednoznačnou a bezrizikovou výhru i pro nás.

Aby bylo jasno: tohle není obhajoba Viktora Orbána ani pokus rozhodovat, co je lepší pro Maďarsko jako takové. To přísluší Maďarům. Jde o něco jiného – o dopady na nás.

Právě ve vztahu k České republice a celému regionu to totiž tak jednoduché není.

Politika se nepozná podle proklamací, ale podle témat, která přináší. A pokud se do hry bez větší opatrnosti dostávají i tak citlivé věci, jako jsou Benešovy dekrety, je namístě zpozornět.

A tady už přestává jít o Maďarsko samotné. Nejde o Orbána ani o vnitřní politiku. Jde o vztahy uvnitř střední Evropy. A v tomhle prostoru není nic „jen slovenský problém“. Je to společná historie, společné poválečné uspořádání – a taky společný problém, pokud se začne zpochybňovat.

Proto je naprosto namístě solidarita se Slovenskem. Ne z nějaké zdvořilosti, ale proto, že se to týká i nás.

Zároveň platí jednoduchá věc: deklarované proevropské směřování ještě neznamená, že konkrétní kroky nebudou vnášet do regionu napětí. A právě tady se mohou někteří čeští politici, kteří dnes slaví až příliš jednoznačně, ještě nepříjemně mýlit.

Možná to nakonec dopadne dobře. Ale právě v tomhle případě je na místě spíš střízlivost než nadšení.

14/04/2026

Poplatky pryč. A místo nich sponzoři?

Poplatky za Českou televizi a rozhlas? Ano, zrušit. Platit za něco, co člověk ani nemusí sledovat, opravdu nedává smysl.

Ale co se nabízí místo toho, začíná být… zajímavé.

Dary od soukromých dárců a podnikatelů? Reklama jako „neutrální“ zdroj příjmů? To zní skoro nevinně. Dokud si člověk nepřeloží, že kde jsou peníze, tam jsou i očekávání.

Samozřejmě, nikdo nic neovlivňuje. Všechno je čistě náhoda. Jen se o někom mluví o něco opatrněji než o jiných.

Tak určitě.

Veřejnoprávní médium nemá být projekt, který si někdo může „podpořit“ a pak čekat, že to bude znát.

Poplatky zrušit, ale zajistit nezávislost.
Jinak to není reforma. Jen jiný způsob, jak přijít o důvěru.