13/08/2026
Včera jsem šla po strništi.
Šli jsme se dívat na zatmění Slunce. Cestou jsme míjeli další lidi. Někteří si spolu povídali, jiní mlčeli.
Jak jsem šla tím strništěm, vybavil se mi název filmu Po strništi bos. Příběh malého Edy, který se za války přestěhuje z města na venkov a musí si najít svoje místo mezi místními kluky. Zapadnout. Obstát. Někam patřit.
Říkala jsem si, jak se to vlastně pořád opakuje. Jen v jiné době a jiných kulisách.
Celý život si hledáme svoje místo mezi ostatními. V rodině, mezi přáteli, v práci, v různých skupinách a komunitách. Potřebujeme druhé lidi. Možná víc, než jsme si někdy ochotni připustit.
A vztahy jsou někdy pěkně zamotané. Dokážeme si být blízko a taky se od sebe na roky vzdálit. Podržet se, ale taky si slovem ublížit. Hodnotíme, srovnáváme, někoho přijmeme mezi sebe a někoho ne.
V práci se potkávám s lidmi v závěru života, s jejich rodinami i s pozůstalými. A vedle vědomí, že času už není zdánlivě nekonečně, se vynořuje otázka: Jaké místo jsem měl a mám v životě druhých lidí a jaké místo měli a mají oni v tom mém?
Kdo zůstane nablízku.
Koho potřebujeme vidět.
Komu potřebujeme něco říct.
S kým se ještě chceme pokusit usmířit.
A někdy taky s kým už nechceme.
Od klukovské party na strništi až po poslední chvíle života tady na zeměkouli.
Pořád potřebujeme někam patřit.
A pak přišel Měsíc a zakryl Slunce.
