31/07/2026
KDO KONTROLUJE TY, KTEŘÍ KONTROLE UNIKAJÍ?
V posledních týdnech se znovu objevily zprávy o nelegálních zařízeních pro seniory. Místech, která se navenek tváří jako ubytování nebo penzion, ale ve skutečnosti poskytují pobytové sociální služby bez registrace, bez odborného personálu a bez pravidel, která stát od registrovaných poskytovatelů vyžaduje. Zkušenosti z některých případů ukazují, že právě zde mohou vznikat závažná rizika pro důstojnost, zdraví i bezpečí klientů.
Pokaždé, když podobná kauza vyjde najevo, řešíme konkrétní selhání. Mnohem důležitější je ale podle mě jiná otázka. Proč je vůbec možné, že taková zařízení fungují tak dlouho, aniž by je někdo zastavil?
Současný systém je totiž nastaven zvláštně. Registrované sociální služby podléhají pravidelným kontrolám krajů i Ministerstva práce a sociálních věcí. Kontroluje se kvalita, personální zabezpečení, dokumentace, hospodaření i dodržování standardů kvality. A to je správně. Klienti musí být chráněni.
Jenže vedle toho existuje část trhu, která se této kontrole prakticky vyhne.
Registrace sociálních služeb je v kompetenci krajů. Ty zároveň řeší podněty na nelegální poskytování služeb na svém území. Jenže personální kapacity krajů jsou omezené a aktivně vyhledávat nelegální poskytovatele nebo s nimi vést složitá správní řízení je mimo jejich reálné možnosti. Výsledkem je paradox. Největší kontrolní zátěž nesou ti, kteří pravidla dodržují. Největší riziko přitom často představují ti, kteří stojí úplně mimo systém.
Vedle nelegálních zařízení ale vidím ještě jeden trend, o kterém se příliš nemluví.
Přibývá pobytových sociálních služeb, které jsou sice řádně registrované, ale nejsou součástí krajských sítí sociálních služeb a nepobírají provozní dotace. To samo o sobě není problém. Problém nastává ve chvíli, kdy vedle zákonné smlouvy o poskytování sociální služby vznikají další soukromoprávní dohody o “nadstandardech”, darech nebo jiných platbách, které fakticky obcházejí limity úhrad stanovené vyhláškou. Pokud pak rodina přestane být schopná tyto částky hradit, dostává se do mimořádně zranitelné situace. Senior, který už nemá kam jít, se najednou ocitá pod ekonomickým tlakem, který by v systému sociálních služeb vůbec neměl existovat.
Nechci tím říct, že každá soukromá služba funguje tímto způsobem. Naopak. Existuje řada kvalitních soukromých poskytovatelů, kteří odvádějí skvělou práci. Stejně tak ale existují případy, které ukazují, že současná pravidla mají mezery a umožňují modely podnikání, jež jsou v rozporu s principem dostupné sociální služby.
A právě tady podle mě chybí reforma.
Potřebujeme jasně rozdělit odpovědnosti mezi stát a kraje, posílit kapacity pro odhalování nelegálních poskytovatelů a nastavit účinnější dohled nad dodržováním pravidel financování registrovaných služeb. Protože pokud stát věnuje většinu své kontrolní energie těm, kteří pravidla plní, a jen omezenou pozornost těm, kteří je obcházejí, nevzniká bezpečnější systém.
Vzniká jen systém, ve kterém se poctivost stává konkurenční nevýhodou. A to je špatně především pro ty, kvůli kterým celý systém sociálních služeb existuje – pro seniory a jejich rodiny.
Komunitní centrum Petrklíč