08/05/2026
Historie není jen soupis letopočtů, jmen a dávných událostí. Provází nás každý den, i když si to často neuvědomujeme. Je ukryta v našem jazyce, ve způsobu myšlení, v tradicích, které předáváme dál, i v pocitu sounáležitosti s místem, kde žijeme. To, kým jsme dnes, vyrůstá z toho, čím byli lidé před námi. A právě proto má smysl historii města nejen uchovávat, ale také ji aktivně připomínat a oživovat. Strážnice má v tomto směru mimořádné bohatství. Velmi dobrý nápad svého času přinesla bývalá ředitelka kulturního domu projektem „Oživené památky“, který ukázal, že historie nemusí být uzavřená v knihách, ale může znovu vstoupit do života města. A možností, jak na tuto myšlenku navázat, je celá řada. Strážnici dávají jedinečný charakter už samotné městské brány, které vytvářejí její nezaměnitelnou tvář. Vedle nich máme barokní skvost v podobě kostela Nanebevzetí Panny Marie, ale také mimořádně cenný židovský areál se synagogou, který je svým charakterem určitou raritou i v rámci České republiky. To všechno jsou místa, která mají potenciál oslovit nejen místní, ale i návštěvníky města. Velmi zajímavé by bylo také zpřístupnění Casaniho studny. Tradice totiž říká, že její voda měla léčivé účinky. Právě takové příběhy dávají místům duši a mohou se stát přirozenou turistickou atrakcí i symbolem města. Za podnětnou myšlenku považuji také vytvoření mapy strážnického hřbitova s označením hrobů významných osobností a krátkým povídáním o jejich životě a významu pro město. Taková mapa by mohla být k dispozici přímo u vstupu na hřbitov nebo také v elektronické podobě pro návštěvníky a turisty. Hřbitov by se tak nestal jen místem vzpomínky, ale i prostorem poznání a úcty k lidem, kteří utvářeli historii Strážnice. Samozřejmě by bylo potřeba najít širší společenský konsenzus, koho za takovou osobnost považovat. A právě kolem toho by mohla vzniknout velmi zajímavá veřejná debata o tom, koho si jako město vážíme a proč.
Za mě by mezi takové osobnosti určitě patřili zakladatel hřbitova starosta Jan Horný, prelát Antonín Horný, advokát Jaroslav Koutecký nebo členové hraběcí rodiny Magnisů. S hlubokou úctou je třeba připomínat také tragické události druhé světové války — pomník padlých rumunských a sovětských vojáků i hromadný hrob Strážničanů zastřelených krátce před osvobozením města v Píštělkově dvoře. I tato místa jsou součástí paměti Strážnice a tichým svědectvím o ceně lidského života, odvahy i utrpení válečných let. Mezi další významné osobnosti patří nepochybně i kronikář města Jan Skácel, primáš Slávek Volavý, lidová zpěvačka Marie Procházková, folkloristé Josef Tomeš a Jan Loutchan, akademický malíř František Cundrla, řezbář František Gajda, sochař Karel Anděl nebo politický vězeň Pavel Žák. A určitě jsem nevyjmenoval všechny. O to více je podobná debata důležitá.
Historie totiž není mrtvá minulost. Je to paměť města. A město, které si váží své paměti, má mnohem větší šanci neztratit svou duši ani v budoucnosti.
Walter Bartoš
