Státní okresní archiv Tachov

14/08/2026

🧚‍♀️ Dopis Marietty Pfannererové z 15. srpna 1945 ✉️

V souvislosti s koncem druhé světové války a blížícím se odsunem původních německých obyvatel byl v Tachově v červenci 1945 zřízen internační tábor. Nacházel se v budově tabákové továrny, pozdější Delty, která v letech války sloužila pro zbrojní výrobu vojenského leteckého průmyslu a vyráběly se zde například díly pro rakety V /fau/. Chod tábora financovala okresní správní komise. Brzy po zavedení povinné pracovní povinnosti se z internačního tábora stal tábor pracovní a místo označení „tábor“ bylo zavedeno „středisko“. Zatímco na konci srpna zde bylo umístěno cca 70 osob, v říjnu 1945 byl jejich počet již 725.

Mezi dochovanými písemnostmi internačního tábora se nachází několik dokumentů, které se týkají případu jisté Marietty Pfannererové. Marietta se narodila 26. 8. 1926 v Chebu do rodiny advokáta Josefa Pfannerera a jeho manželky Anny, rozené Kroha. Manželství rodičů bylo v roce 1939 rozvedeno a matka se společně s dcerou a synem Wernerem (nar. 1924) uchýlila ke svému otci, továrníku Johannu Krohovi, do Svobodky (Frauenreithu) u Tachova čp. 31. Továrna Krohových na kopyta a dřevěné výztuhy do bot se nacházela v Aglaině údolí mezi Tachovem a Svobodkou, poblíž osady Světce.

Dopis pro nebeskou vílu
Téměř devatenáctiletá Marietta, bývalá studentka gymnázia, nyní zaměstnankyně svého dědečka, byla dne 16. srpna 1945 zadržena na území Bavorska americkou policií a předána zdejší stanici SNB v Pavlově Studenci. Bylo zjištěno, že hranice překročila tentýž den v dopoledních hodinách společně s Bulharem Radeffem Radkem (nar. 1920), kterého doprovázela na cestě do Mnichova. U Radkeho byl nalezen dopis z 15. srpna psaný Mariettou, adresovaný do Mnichova jisté paní Wedemannové, která podle obsahu dopisu kdysi v Tachově žila a kterou Marietta oslovuje „Liebste Himmelsfee“, tedy „nejdražší nebeská vílo“. Na obálce dopisu na první pohled zaujme kresba postavy s korunkou, ke které je připojen nápis „Wie „Himmelsfee“ allerdings ganz „grauslich“.
V dopise popisuje Marietta Tachov jako stále pustý a smutný, zmiňuje stálou přítomnost ozbrojených složek, které brání násilí ve městě. Píše, že Češi uvádějí Němce do velkého strachu a neklidu a nutí je odevzdat šperky a kožešiny. Čechům má být předáno také veškeré bytové vybavení. (První práce spojené s konfiskacemi německého majetku podle dekretu č. 12/1945 Sb. skutečně začaly v průběhu srpna 1945.) Vyjadřuje své zoufalství a touhu odsud odejít, zmiňuje Radkeho náhlé rozhodnutí odcestovat a zajímá se o dění v Mnichově.
Podle zprávy velitele stanice SNB v Pavlově Studenci připojený dopis zakládá svým obsahem skutkovou podstatu urážky českého národa (vadné části jsou v textu červeně podtrženy), pročež byla Marietta zatčena a převezena do věznice Okresního soudu v Tachově, kde byla dne 5. září obviněna z přestupku nedovoleného překročení hranice. O necelý týden později, 11. září, byla transportována do Všeobecné nemocnice v Tachově zřejmě pro vyčerpání a srdeční vadu.

Neznámý další osud
Dne 21. září požádal v dopise otec Marietty o její propuštění. Žádost odůvodnil tím, že chtěla jeho dcera studenta Radkeho pouze krátce doprovodit na cestě do Mnichova, a protože neměla u sebe povolení k překročení hranice, vůbec nezamýšlela hranici překročit. Jednala v nedbalosti a mladistvé lehkomyslnosti, nikoli úmyslně. Pokud by nadále zůstávala ve vazbě, hrozilo jí podle jejího otce velké nebezpečí, měla by se totiž léčit doma v péči odborného lékaře.
O pár dní později byla udělena Mariettě za přestupek peněžní pokuta 200 K a v případě nedobytnosti trest vězení v trvání 2 dnů. Další dívčin osud není znám, v poválečném seznamu Němců je uvedena ve svém bydlišti ve Svobodce čp. 64 společně s matkou, bratrem a Radeffem Radkem. V seznamech odsunutých Němců už byla nalezena pouze její matka. Je proto možné, že se Marietta (sama nebo v doprovodu Radkeho či bratra Wernera) znovu pokusila překročit hranice a dostala se do Bavorska. Hrob Wernera Pfannerera (+ 2009) a jeho ženy se dnes nachází v Königsbrunnu nedaleko Mnichova.

Natálie Chejnovská, SOkA Tachov
https://soka-tc.gov.cz/zajimavosti/dopis-marietty-pfannererove-z-15-srpna-1945/

06/08/2026

⚔️ 599. výročí bitvy u Tachova 🍷✝️

Počátek 15. století se do českých dějin zapsal jako období hluboké společenské, náboženské a politické krize, symbolizované především osobou Jana Husa a následnou husitskou revolucí. Mezi snahy o potlačení vzrůstajících husitských revolučních sil patřila také třetí křížová výprava, která byla vyhlášena 8. března 1427 bulou Salvatoris omnium papeže Martina V.

Než se tak stalo, je třeba zmínit nepříjemné překvapení, kterého se dočkali obyvatelé královského města Stříbra. V noci na 28. září 1426 vtrhl do města táborský hejtman Přibík z Klenové, podporovaný Zmrzlíkem ze Svojšína a hrstkou vojáků, a město obsadil. Aby si pojistil svou pozici ve městě, rozdával majetek uprchlých katolických protivníků a dosadil do městské rady své příznivce. Stříbro se tak stalo důležitým opěrným bodem husitů v západních Čechách a jeho dobytí způsobilo strach v západočeských sídlech ovládaných katolíky. Spojenci se proto zavázali ke společnému postupu proti husitům. Mezi účastníky smlouvy patřili např. správce plzeňského kraje Hynek Krušina ze Švamberka (hrady Krasíkov a Bor), říšský hofrychtéř Jindřich z Elsterberka (hrady Planá a Prostiboř), Purkart a Jan z Kolowrat (hrad Bezdružice), či purkrabí Tachova a Přimdy. Husitské zázemí v západních Čechách naopak tvořily Domažlice, Sušice, Horažďovice, Klatovy či Rokycany.

Ale zpět ke křížové výpravě, která začala 29. června 1427 a měla do Čech vtrhnout ve čtyřech proudech. Jednalo se o první výpravu, která byla spojena se zákazem plenění, vypalování vsí, loupení a zabíjení všech „pravých kacířů a jejich spojenců“. V první fázi rozbila katolická armáda tábor u Plané, kde se vojsko přeskupilo, aby 23. července oblehlo Stříbro, bráněné Přibíkem z Klenové. Zpráva se rychle rozšířila a proti křižákům následně vyjelo z Prahy na pomoc husitské vojsko pod vedením Prokopa Holého.

Vlivem různých okolností a chaosu se začali křižáci před blížícím husitským vojskem stahovat ze Stříbra směrem na západ, kde také docházelo ke spojení proudů katolického vojska. Nakonec stálo proti asi 17 500 husitům 60–80 000 křižáků, jejichž velení se ujal papežský legát kardinál Jindřich Beaufort. Kolem poledne 3. srpna se ustupující křižáci objevili v Tachově, někteří se tu pouze zastavili a pokračovali dál na hranice, většina se u Tachova utábořila. Ráno 4. srpna se ukázalo, že přes noc odešlo, respektive uteklo, další velké množství bojeschopných mužů i s vozy, což ale kardinála v plánování střetnutí s husity nezastavilo. Na vrchu nad městem dal vyvěsit korouhev a vedl motivační řeč. Ani tak ale nebyl dostatečně přesvědčivý – většina zbylé armády se dala na ústup a křížové tažení se rozpadlo. Ve městě zůstala pouze „hrstka“ posledních vojáků, kteří se ukryli v tachovských hradbách. Mezi nimi byl také rytíř Kamrovec, který podle kronikáře Bartoška z Drahenic prohlásil: „Nevím, před kým utíkáte, nevidím žádného nepřítele!“

Mezitím přenocovala husitská výprava ve Stříbře a 4. srpna se objevila na prahu Tachova, který oblehla. Dne 11. srpna bylo hořící město definitivně dobyto. V krvavých bojích padl rytíř Kamrovec společně s dalšími padesáti obránci. Zbývající se ukryli do tachovského hradu, kde 14. srpna zřejmě z nedostatku zásob kapitulovali. Zajato bylo 1400 mužů. Některým (např. Vilémovi Švihovskému z Rýzmberka a Jindřichu Žitovi z Jivjan) se však mezitím podařilo lstí uniknout. Kromě zajatců ukořistili husité také „pušku velikou Chmelík nebožtíka krále Václava“, jedno z nejstarších doložených pojmenovaných děl u nás.

Husitské slavnosti připomínající bitvu u Tachova se v Tachově konají od roku 1952 každých pět let až dodnes. První oslava, při níž byl odhalen pomník bitvy, proběhla díky tehdejší české menšině v Tachově v roce 1927 pod hlavičkou místních odborů Národní jednoty pošumavské a Československé obce legionářské. Husitskou tradici připomínají také názvy některých ulic – Husitská, Krvavá, Prokopa Velikého, Rokycanova, Žižkova, Korandova, Želivského, Táborská nebo Trocnovská.

O jednotlivých oslavách a jejich průběhu si povíme někdy příště.

Více:
Bystrický V. – Waska K., O vyhnání křižáků z Čech roku 1427. Husitské vítězství u Stříbra a Tachova, Plzeň 1982.
560. výročí vítězství husitských vojsk nad křižáky u Tachova, Okresní muzeum v Tachově 1987.

06/08/2026

👏👏👏

👉https://tachovsky.denik.cz/zpravy-region/archiv-ukryva-ctyri-kilometry-historie-jan-edl-v-nem-pracuje-od-maturity/

📚🗂️ V tachovském archivu, kde Jan Edl vede přes čtyři kilometry archiválií, se skrývá víc než jen staré dokumenty — i odpověď na to, proč si lidé archiv často pletou s muzeem a co všechno v něm hledají.

16/07/2026

📸 Skleněné negativy Fotoateliéru Wilhelm Richter Tachov II 🏫

Kromě osob, rodin a nejrůznějších událostí zachycoval W. Richter svým fotoaparátem také stavby všeho druhu. Některé z nich se už podařilo identifikovat, některé jsou zatím bez přesnějšího určení. Dokážete je poznat?

10/07/2026

https://paulusbrunn.cbs-tbv.eu/

25/06/2026

17/06/2026

🖼️ Franz Josef Rausch – zapomenutý západočeský malíř 🎨
(12. 8. 1871 Březnice – 26. 12. 1944 Tachov)

Přišel na svět jako druhorozený do rodiny pražského rodáka, malíře Michaela a Eleonory, dcery březnického truhláře Josefa Mařince. Rané dětství prožil v Touškově, kde jeho děd Wenzel Rausch pracoval jako sluha u okresního soudu. Franz zde stačil vychodit tři třídy německé obecné školy, než se celá rodina v roce 1879 přestěhovala do Prahy. Franz byl ve školním roce 1884/1885 uveden jako primán malostranského německého gymnázia. Stačil však absolvovat pouze 1. pololetí, neboť začátkem roku 1885 se rodina natrvalo vrátila do Touškova.

Spolu s méně talentovaným bratrem se u svého otce vyučili zejména portrétování a malování dekorací. Jeho „akademické“ či „umělecké“ malířské vzdělání, kterým se později prezentoval, zůstává otázkou. Po vzoru svého otce mohl vyrazit na zkušenou do Vídně a tam snad „brát hodiny“ u některého ze soukromě vyučujících již zavedených umělců nebo na některé z privátních Kunstschule orientovaných spíše na užité umění. Jejich posluchači byli považováni za akademicky vzdělané a užívali označení „Kunstmaler“ či „akademische Maler“, aby se odlišili od řadových řemeslníků.

Po absolvování základní vojenské služby (asi v roce 1895), nastoupil na 12 let do služeb četnictva, konkrétně ve stanicích Trnovany a Teplice-Šanov. V roce 1906 byl penzionován a následně se oženil s Češkou Annou Heindlovou ze Staňkova. Rodinu živil jako „Akad. Maler“, i když z tohoto období nejsou zatím známa jeho díla.

V roce 1908 se Rauschovi přestěhovali do Plzně, kde Franz vydělával na živobytí jako „četnický strážmistr v. v., akademický malíř a pomocný soudní vykonavatel“. Zvěčnil zde přinejmenším manželský pár plzeňských měšťanů (od roku 1944 deponováno v Západočeském muzeu).

Odtud v roce 1911 zamířili do Mariánských Lázní, kde snad mohly Franze čekat pracovní příležitosti. Na konci roku 1913 se malíř s manželkou a synkem (další 2 děti již nežily) usadili v Plané, Hauptstrase 18/II (nyní Dukelských hrdinů čp. 74). Z let 1913–1939 pochází nejvíce Franzových děl, která se dosud podařilo dohledat. Jako malíři byl Franz Rausch bezpochyby znám v širším příhraničí, neboť zakázky přicházely i ze sousedních okresů.

Zřejmě první z prací realizovaných v Plané byl rozměrný diplom pro svobodného pána Ottokara Juncker-Bigatto při příležitosti jeho jmenování protektorem spolku vojenských vysloužilců v Žandově dne 11. ledna 1914. Toho roku se Franzovi podařilo získat zakázku na dosud patrně nejvýznamnější známé dílo, výmalbu radničního štítu. Fresky zrealizoval za 1200,- korun. Roku 1915 opatřil výzdobou svatojánský sloup na plánském náměstí. Kromě regionálních zakázek měl údajně pro vídeňské ministerstvo války zhotovit bojový výjev „Útok rudého ďábla“. Zda vůbec, případně jak uchopil téma nejúspěšnějšího německého leteckého esa, Manfreda von Richthofena, zůstává nezodpovězeno. Po skončení 1. sv. války malíř v roce 1919 namaloval (za 500,- korun) výjev k uctění památky prvoválečných padlých dosud zavěšený v plánském kostele.

Po vzniku ČSR měl podporovat plánskou českou menšinu, resp. zdejší odbor Národní jednoty pošumavské, malovat odborové plakáty a kulisy zdarma atd. Podle plánského tisku údajně namaloval i portrét prezidenta Masaryka, který měl být umístěn na Pražském Hradě (nedoloženo). Nicméně, když došlo v roce 1927 v Plané k ustavení místní skupiny Deutscher Böhmerwaldbund, byl mezi jedenácti přísedícími z řad místních osobností uveden jako osmý i „Franz Rausch, academischer Maler in Plan“. V roce 1939 se manželé Rauschovi přestěhovali do Tachova. Franz měl být jako politicky nespolehlivý odeslán 29. 12. 1942 na nucené práce do Berlína. Tři dny před nástupem však zemřel a byl pochován na tachovském hřbitově. Jeho jméno neprochází základními osobními registry význačných postav sudetského prostředí. Jakkoliv patřil spíše k řemeslně zručným než mimořádně nadaným tvůrcům, jeho portréty, zátiší, rurální výjevy se občas objevují při galerijních aukcích a na aukčních portálech.

Markéta Novotná, SOkA Tachov
https://soka-tc.gov.cz/zajimavosti/franz-josef-rausch-1871-1944-malir/

14/06/2026

👉https://tachovsky.denik.cz/ctenar-reporter/studenti-ze-svetcu-nahledli-do-prisne-strezenych-utrob-archivu-20260614.html

🕰️ Studenti ze Světců si v tachovském archivu vyzkoušeli badatelskou práci nad osudy lidí z doby německého osídlení, války i poválečného odsunu. Součástí programu byl i pohled do depozitářů a praktický úkol s kufrem, který mladým ukázal, jak málo si tehdy lidé mohli vzít s sebou.

08/06/2026

04/06/2026

⛰️ Přimda 1126–2026 🏰

Hrad Přimda, který řadíme k nejstarším kamenným hradům v Čechách, slaví v letošním roce 900 let od první písemné zmínky. Rádi bychom Vám ji připomněli a podělili se o několik historických fotografií z našich fondů.

Podle některých badatelů je za první písemnou zmínku o hradě považován zápis v nejstarší české (ovšem latinsky psané) kronice, kterou sepsal děkan pražské svatovítské kapituly Kosmas. Záznam se vztahuje k roku 1121:
„Téhož roku vystavěli nějací Němci uvnitř hranic českých ve hvozdě, k němuž se jde přes ves Bělou, hrad na strmé skále. Uslyšev o tom kníže Vladislav, vzal s sebou tři čety vybraných bojovníků, přepadl znenadání hrad a dobyl ho. Při prvním útoku byli tam raněni šípy ze zdi vystřelenými ne však smrtelně, dva bojovníci knížecí, Oldřich, syn Vacemilův, a Olen, syn Boršův. A není pochyby, že by byl kníže hned dal zvěšeti všechny Němce v tom hradě zajaté, kdyby nebyl právě přijel hrabě Albrecht, jenž je snažnými prosbami a vrozenou sobě obratností zachránil.“

Protože ale není Přimda v Kosmově textu doslovně jmenována, jsme odkázáni na jeho pokračovatele, Kanovníka vyšehradského, anonymního kronikáře, který název hradu zmiňuje poprvé právě k roku 1126:
„Téhož roku pomřelo hladem na celém světě mnoho lidí. Pak byl Břetislav po třech měsících uvržen do vězení na hradě Jaroměři. Toho času Čechové přestavěli některá opevnění, která se slovansky nazývají Přimda, Zhořelec a Tachov. Také během toho času Soběslav, kníže nejjasnější, znovu postavil rozbořenou kapli, zvanou na hoře Řípu, a Zdík, ctihodný biskup svatého kostela olomouckého, když bylo kapli obnoveno dřívější právo nadání, s největší uctivostí ji posvětil.“

Z této zmínky o přestavbě Přimdy je patrné, že je historie hradu jistě starší. Tisíc let hradu ostatně slavili již němečtí obyvatelé města v roce 1925.