17/10/2025
Postuji kompletně celý svůj rozsáhlejší text o tom, proč je česká zahraniční politika neúspěšná (ač končící vláda tvrdí opak). Vyšel v posledním čísle Deníku To.
Je na to čas - zdá se totiž, podle aktuálního dění, že odpor k nutným změnám v zahraničně-politické linii země bude značný, půjde od více zainteresovaných aktérů a budou použity všechny možné metody.
“Vláda se ráda chlubí údajně úspěšnou zahraniční politikou. To je ovšem naprostý omyl. Proč?
Začnu evropskou politikou: tady vláda doplatila na to, že sama je kompromisem z kompromisů. Prvním kompromisem byla koalice Spolu. Dalším kompromisem pak byla pětikoalice. Přičemž většina zúčastněných stran, at´ z naivity, z oportunismu, nebo z neznalosti, podléhá prvoplánovému a jednoduchému euronadšenectví. Směr byl už na začátku jasný: žádné konfrontace, žádné blokace, žádné protesty na Radě EU. Hlavním imperativem činnosti této vlády bylo, aby byla dobře zapsaná v Bruselu, aby všichni říkali „s českou vládou nemáme žádné problémy, s nimi se vždycky dohodneme“. Tento přístup se pak materializoval v některých případech během předsednictví ČR v Radě EU, kdy vláda ucukla jak pokud šlo o Green Deal, tak pokud šlo o migrační politiku a pomohla dohodnout opatření, proti nimž ted´sama protestuje. A byla to opatření, která jednoznačně škodí české ekonomice a české veřejnosti.
Ukázkou naprosté nemohoucnosti jsou vztahy s USA. Česká politika vůči Americe si nese už od devadesátých let jednostrannou zátěž. Žijeme stále ve stínu toho, že tehdy byla Amerika dominantní, že všechno vypadalo růžově, že euroamerické vztahy a vztahy speciálně s Clintonovou administrativou byly excelentní. Kanonizovali jsme ministryni zahraničí českého původu Madeleine Albrightovou, Clinton hrál Havlovi v Redutě na saxofon. Od té doby se traduje česká orientace primárně na Demokratickou stranu. Od Clintona k Obamovi, od Obamy k Bidenovi. A najednou Trump přinesl úplně jiný pohled - transakční politiku „něco za něco“, obranu domácího trhu, méně angažovanosti ve světě. Česká politika se na to vůbec nedokázala přenastavit. Trump je pro ně nepřijatelný právě proto, že vše postavil na úplně jiné základy, nejenom s ČR, ale s celou Evropou. Ideově se vymezil proti liberálnímu progresivismu, kterým je současná vládní koalice prosáklá. Vidíme její neschopnost se přizpůsobit novému paradigmatu, které podle mě už bude trvalou součástí americké zahraniční politiky. To není jenom nějaká výchylka, jak si někteří myslí. Takže česko-americké vztahy jsou dnes na nule. Nikdo v tom nic nedělá.
Dále: ujel nám vlak multipolárního světa, mentálně stále žijeme ve světě unipolárním, v němž dominovala euroatlantická sféra. Ten už ale nějakou dobu neexistuje, zrodily se nové velmoci, nová světová centra a vědí to i v USA. Ilustrativním příkladem jsou naše vztahy s Čínou. Myslím, že není třeba konstruovat naši politiku vůči Číně tak, jak se to třeba dělalo za Miloše Zemana. Ale my jsme se dostali do úplně opačného extrému. My jsme se dostali do extrému totální konfrontace, mj. našimi amatérskými tanečky okolo Tchajwanu, a zhoršili jsme vztahy s Čínou na úroveň, která tady nebyla za celou dobu samostatné České republiky. Nikdo jiný v Evropě, snad s výjimkou Litvy, to takto nedělá. Je třeba najet na normální, standardní, pragmatické vztahy.
Pokud jde o náš středoevropský region, ničíme spolupráci V4. Vládní koalice dělá nepřítele ze zemí jako Slovensko, jako Maďarsko. To je politika, která je prostě neudržitelná. Takhle nemůžeme dál fungovat, ze středoevropského prostoru se geograficky ani geopoliticky nevymkneme. A pokud to budeme takhle dělat dál, tak na to jedině doplatíme, protože nakonec tím osamělým kůlem v plotě střední Evropy se stane Česká republika. Proč? Stačí se podívat kolem sebe, nejen na Slovensko a do Mad´arska, ale i do Polska, Rakouska, či koneckonců Německa. Vidíme, jak se politická atmosféra v našem okolí mění a při troše představivosti i odhadneme, kam se to bude vyvíjet. Chceme a umíme se tomu přizpůsobit? Zatím to tak nevypadá .
K Ukrajině: naši zahraniční politiku jsme Ukrajinou přetížili, prostě „přeukrajinizovali“. To také nemůže pokračovat. A vůbec to neznamená Ukrajinu nepodporovat, ale dostat tu podporu do nějakých normálních proporcí, nejet na doraz, na 200%. Slibujeme Ukrajině členství v EU, v NATO, což je velmi neseriózní vůči Ukrajině samotné, protože ti, kdo to dnes slibují, už nebudou u moci, až se o tom za dlouhá léta bude skutečně rozhodovat. Jsme připraveni na to, že politika evropských mocností vůči Rusku se může během několika let změnit, že se bude hledat nový modus vivendi? Nebo sledujeme jen jednu linii, bez plánu B?
Obecně platí, že základem věrohodné zahraniční politiky je to, že ji moc často neměníte. Jedete v nějakém koridoru, kde můžete měnit akcenty, můžete měnit důrazy, ale nedostanete se mimo ten koridor. Nám se podařilo se dostat v mnoha ohledech mimo takový koridor. To, co tady je vydáváno za zahraniční politiku, je poznamenáno tím, čemu já říkám „odezdikezdismus“. To znamená, že když to minulá vláda dělala takhle, tak tato vláda to dělá přesně naopak. Což je jeden z předpokladů pro nevěrohodnou zahraniční politiku.
Chronickou nemocí této vlády je „hodnotová zahraniční politika“ nebo „havlovská zahraniční politika“. Což je de facto soubor moralistických frází, kterými se pokoušíme poučovat zbytek světa o tom, jak by to měl dělat. Nevím, jak jsme dospěli k názoru, že Česká republika by měla sloužit jako globální morální maják. Nemáme na to ani kapacitu, ani historii, ani politický výtlak. Přesto zde v zahraniční politice přetrvává jakýsi mýtus, že my s odkazem na Václava Havla jsme povoláni k tomu abychom kázali ostatním hodnoty, lidská práva a morálku. Nefunguje to. Je to vývozní artikl, který si od nás nikdo nekoupí, protože o něj nikdo nestojí, a s takovouto „zahraniční politikou“, která ve skutečnosti není zahraniční politikou, ale pouze jakýmsi praktickým cvičením v aplikované morálce, je třeba skoncovat. K tomu, abyste něco prosadili na evropské či světové scéně, musíte mít také schopnost najít si spojence. Hledat spojence znamená, že nebudete nikoho moralizovat. Že nebudete nikomu nadávat. Že nebudete vůči nikomu se chovat s nějakými předsudky. A že budete hledat nějakého nejmenšího společného jmenovatele. Pak můžete uspět. Tomu se říká „zahraniční politika“ a tomu se říká „diplomacie“. Ne tomu, co předvádí dnes a denně na platformě X stávající ministr zahraničí, který se domnívá, že kvalita jeho zahraniční politiky spočívá v tom, kolik hesel a výkřiků denně napostuje na sociálních sítích. Jan Lipavský je nepochybně nejslabší ministr zahraničí za celou dobu existence ČR. Samotné ministerstvo zahraničí za něj funguje spíše jako pobočka lidskoprávních neziskovek, než jako hlavní diplomatický úřad země.
Přiznal bych vládě i nějaké zahraničně-politické úspěchy? Ano, asi tak dva. Uzavření strategického partnerství s dynamicky se rozvíjejícím Vietnamem, který může sloužit jako naše brána do jihovýchodní Asie. A podpis smluv na modernizaci naší jaderné energetiky s jihokorejskými společnostmi, což může založit dlouhodobou a všestrannou spolupráci s touto zemí, naším dalším možným asijským pivotem. To je ale příliš málo na to, aby bylo lze nazvat zahraniční politiku této vlády úspěšnou. Ne, celkově není úspěšná.”
