24/10/2018
Chvála politiků
Čeští poslanci se v rakousko-uherské sněmovně tak rozlítili, že rozbili několik stolů a házeli zejména po německých poslancích židlemi. Vzduchem létaly kalamáře a němečtí poslanci byli potřísněni inkoustem. „Rány odtrženými deskami od stolů byly silné jak na kovadlinu a budova se třese“, psal tehdejší tisk. Jednou, při řeči poslance Lechera, který mluvil dvanáct hodin, došlo opět k bouřlivému střetu. „Poslanci se rvali jak neuvědomělá venkovská chasa“, píše dobový tisk. „Zastavte ty lidi,“ zvolal směrem k místopředsedovi Kramářovi jeden z poslanců. „To nejsou lidi, to jsou poslanci“ křičel předsedající.
První republiku máme zafixovanou jako kolébku gentlemanství. Bylo to ale tomu tak v parlamentě? Zejména premiér Švehla lezl na nervy německým nacionalistům. Při jeho projevech zpívali Deutchland, Deutchland uber alles. Jedna z poslankyň byla oslovena jako „stará čarodějnice“. Poslanec Harus plival na předsednický stůl. Další poslanec utrhl desku z lavice, na které měli sedět členové vlády, ti pak seděli na přinesených náhradních židlích. F.Zeminová vytrhla opěradlo z lavice a bušila jím o stůl. Dva poslanci při jedné schůzi škrtili poslance Noska. A dotaz proč jste hodil spisy na hlavu předsedovi Malypetrovi, následovala odpověď: „ Já je nehodil, já je tam uložil“. Chlapci, naši milí zastupitelé máte co dohánět. T.G.M., ikona našich prezidentů, se uklidnil až na stáří. Jinak to byla prudká, těžko zvládnutelná slovácká povaha. Jeho životopisec Z.Mahler o něm prohlásil, že to byl kovboj a rváč. Podotýkám, že tomu tak opravdu bylo. Do doby, než se dal na politiku. Ve slovenském parlamentu fyzicky napadl A.Hlina poslance Martvoňa. Dobré zákony je prý třeba prosazovat i fyzickým napadením. Nejinak je tomu i v jiných zemích, nejsme opoždění. Několik zraněných se tu a tam objevuje při jednáních tureckého parlamentu. Bojovali třeba židlemi, předsednickým kladívkem, a parlamentním zvoncem. Ve španělské sněmovně se dva poslanci na uvítanou líbali jak Husák s Brežněvem. Pac a pusu., Ale to jim nebránilo později ve vzájemných strkanicích. Pusa nepusa.
Hromadnou rvačku příslušníků dvou politických stran v ukrajinském parlamentu zachytil jeden fotograf. Snímek prý připomínal vrchol staré renezanční malby, vyznačoval se tzv. „zlatým řezem“, vrcholem středověkého umění. Zajímavé je, že boxer V.Kličko se do bitky nezapojil.
V jihokorejském parlamentě použili opoziční poslanci pilu a kladivo, aby se dostali do místnosti, v níž zasedali kolegové z vládní strany. Potřebovali cosi demokraticky prodebatovat.
V tchajwanském parlamentu použili poslanci jako argumenty rány pěstí a lahve s vodou.
I v Evropském parlamentu došlo k potyčkám, tentokráte mezi dámami při debatě o potratech.
Řeknete si, jak to všechno, co uvádím, souvisí s titulem Chvála politiků? Protože, jak vidíte z uvedených příběhů, hůře už bylo. Máme po komunálních volbách. A tam najdeme, jak se podle zavedeného klišé „napříč politickým spektrem,“ praví, spoustu šikovných spoluobčanů. Zejména pak mezi starosty a možná i některými primátory. Protože na ně dohlédneme, buď je známe, nebo ledacos o nich víme i z vlastní zkušenosti. Někdy, dokonce je jejich práce obětí pro veřejné blaho. V „civilu“ by jim bylo lépe, nepotřebují se živit politikou. Ale čím výše, tím hůře. Nejznámější český ekonom a politolog Milan Zelený říká, že „skutečná autentická a původní demokracie je založena na přímém vztahu mezi voliči a volenými. Nadbytečný je mezičlánek politických stran.“ Tvrdí také, že města, kraje a regiony budou posilovat svoji roli a v budoucnu nebudou potřebovat centrální dohled. Globalizace je na ústupu a posiluje lokalizace. Jeho heslo je:“ Uděláme si to sami.“ Je to možné, ale není to jednoduché. Musela by se posílit role voličů, třeba odvolatelností politiků, kteří zklamali. Jenomže, mnozí pracují tak intenzivně, až se jim jazyk potí. Podívejte se občas na zasedání parlamentu. Změnit zákony? Copak si ale ti kapříci vypustí sami rybník? Právě proto chválím naše komunální či krajské politiky. Ti nás voliče tak snadno neoblafnou a mnozí ani nechtějí. Chválím mnohé politiky, které jsme si nyní zvolili. Mějme k nim respekt, a chovejme alespoň trochu úcty. Protože kde není ochota, tam je těžká robota.
Jiří Severin