03/02/2025
Dnes je to přesně 12 let, co nás opustil Jirka Líbal.
Zároveň, letos v červnu by se dožil 80 let. Je to neuvěřitelné číslo, když si vzpomenu kolik mu bylo na této fotce z Boudy. Je to snímek z tehdy úplně první bojové ukázky na K-Ba-S 24, zde ovšem chlapi zvěčněni před vchodovým objektem.
Byly to úžasné devadesátky na betonu, s fantastickou partou lidí a už tehdy jednoznačně celoživotním koníčkem.
Kdyby mi tehdy někdo řekl, že tu ani Jirka, ani Tomous už dnes nebudou, ucpal bych s ním odvodňovačku.
Vím jediné, Jirka by i dnes vypadal úplně stejně, hulil by stejně, a kecali bychom o hraničářích, o bunkrech, o zbraních, ale hlavně uniformách. Proč je tenhle knoflík tam kde je a není tam kde má být a proč je jen jeden, když mají být dva a tady ten štráfek na mundůru je takový, protože tehdy a tehdy byl takový a takový předpis o kterém dnes málokdo má tušení. Proč má pásek od týhle uniformy, když na sobě má úplně jinou. Jak to, že má na čepici to a ne tamto, jak to, že tenhle má uniformu tuhle a tenhle jinou, protože voe podívej se na ty kapsy přece. Jo a ještě, že bunkr ten a ten má to a to a nemá tamto, protože přece... a tak pořád dokola.
Mimochodem, je to snad jediná známá fotka, kde Jirka nemá v ruce cigáro, ale moc bych za to nedal, že ho kvůli focení dočasně přestěhoval do Tomousovy levačky.
Chlapi, chybíte tu, oba a moc.
Připojuji vzpomínku na Jirku co jsem sepsal před dvěma lety.
Jirka Líbal
2.7.1945 - 3.2.2013
Další vzpomínku na kamarády, se kterými jsem spojil svou bunkrologickou dráhu, bych chtěl věnovat Jirkovi Líbalovi staršímu. Od jeho odchodu tam nahoru uběhlo totiž letos už těžko uvěřitelných 10 let.
Jsou lidé, kteří se na opevnění a zejména pak na tvrzi Bouda vyskytovali celkem často, ale znali je jen skalní. Jirka byl přesně jedním z nich. Necítil potřebu se někde ventilovat a zviditelňovat. Za něj hovořily hlavně znalosti. Bunkry byly jeho koníčkem, ale tím úplně největším byly uniformy a výstroj, včetně předpisů a nařízení.
Bavíme se zde o uniformách našich ozbrojených sborů (armáda, četnictvo, finanční stráž a další), ale i o uniformách Wehrmacht, US Army, Rudé armády a hromady dalších válečných, ale i poválečných.
Kdo jste Jirku znali, myslím, že se asi bez výjimky shodneme, že u nás nebyl větší odborník na "mundůry" a vše s nimi spojené, než právě Jirka Líbal.
Jemu jste podali fotku nějakých vojáčků odkudkoliv a on vám byl schopen během několika sekund říct o co se jedná, z jaké to je doby a co je na té výstroji všechno špatně.
Špatně ve smyslu co si chlapci vojáci tak nějak vylepšili, aby vypadali lépe a nebo byli za větší frajery. Prostě běžný smrtelník viděl fotku vojáků a v lepším případě byl schopen identifikovat šarže, ale co dokázal vyčíst Jirka, to vyvolávalo úžas.
Občas jsem se přistihl, že jsem na něj zíral s otevřenou pusou a nevěřil vlastním uším. Všímal si věcí, které já jsem na fotce, kdyby mě neupozornil, ani neviděl.
Byl schopen vám říct kdy co do výstroje bylo zavedeno, kdy to bylo změněno, kdy zrušeno a to v naprosté většině vypálil z hlavy na první dobrou. Prostě chodící Ottův slovník naučný ve verzi, která nikdy nevyšla a to sice výstroj a výzbroj armád Evropy a okolí.
Namátkou tak mohu jmenovat čím vším se zabýval a k čemu všemu byl schopen vám fundovaně podat spoustu informací...
* Československá armáda 1918 - 39
* Vládní vojsko Protektorátu Čechy a Morava (Regierungstruppe Böhmen - Mähren)
* Uniformovaná protektorátní policie (Uniformierte Protektoratspolizei)
* Deutsche Polizei (Drittes Reich)
* Berufs- und freiwillige Feuerwehr 1934 (Drittes Reich)
* BGS-Schulterstücke 1951 - 2001 (Bundesrepublik Deutschland)
* FFW-Schulterstücke (Bundesrepublik Deutschland)
* SA 1926 - 1945 (Drittes Reich)
* Strafvollzugsdienst (Drittes Reich)
* Zollbeamte (Weimarer Republik, Übergangszeit & Drittes Reich)
* Schulterstück-Fibel (Polizei-ähnliche Schulterstücke)
* Volkspolizei (Deutsche Demokratische Republik)
* Красная Армия (1943 - 1945)
* L’armée belge 1939
* Militärbeamte des Österreich-Ungarischen Heeres.. Francouzi, USA, Velká Británie a hromada dalších.
Pokud našel spřízněnou duši se kterou mohl poklábosit o uniformách, znamenala každá hodina jen sekundu maximálně minutu. Čas se v tu chvíli stal naprosto abstraktním pojmem. Takže jste k Jirkovi přišli na návštěvu někdy v pět odpoledne a v lepším případě jste v pět ráno se sirkami v očích opouštěli jeho velmi specifický byt a Jirka se s vámi loučil slovy "hele to musíme někdy ještě doprobrat" a vy jste věděli, že jste byli sotva v půlce.
Jeho znalosti byly skutečně neuvěřitelné a je s podivem, že si ho nikdy nevšiml žádný ústav, který by je zúročil. Samozřejmě se na něj lidé obraceli s prosbou o identifikaci různých částí výstroje a uniforem nejen od nás, ale i z celého světa a na diskusních fórech (a nemyslím tlachací o ničem, ale ta, kde se skutečně něco řeší) byl považován za naprostou špičku v oboru. Byl schopen vám povykládat co je ve které knížce od slovutných autorů špatně a kde jsou jaké chyby a proč si tu či onu prostě nekupovat a když už, tak koupit "tuhle", ale v ní jsou taky chyby :-).
Jirkovou největší chybou bylo, že on sám nikdy své znalosti nesepsal a nezůstalo tu po něm tím pádem bohužel nic. Byl z lidí, kteří ve své skromnosti zkrátka věděli, že neví vše a že by tomu tím pádem příslušná publikace odpovídala. Nadarmo jsme říkali, že ať sepíše cokoliv, bude to o míle lepší než to co kdykoliv předtím vyšlo. Je to fakt velká škoda.
Když se rušil podnik ve kterém pracoval a dostal odstupné, pořídil za něj xerox kopie policejních věstníků a předpisů. V dnešní době digitalizací už naprosto bezcenné štosy papírů.
Pro něj to tenkrát byly poklady.
Jirku jsem poprvé potkal v roce 1991, když jsem poprvé ve své bunkrologické historii dorazil na tvrz Bouda. Svou vezdejší návštěvu o rok dříve nepočítám, protože ač jsem chodil nad vchodovým objektem doslova desítky metrů, stejně jsem ho nenašel.
Jak jsem zde už možná někdy dříve u jiných vzpomínek zmínil, ani ta druhá návštěva nebyla jednoduchá a Ba jsem opět hledal. Tenkrát jsem už měl ale na zádech krosnu a Ba najít musel, jinak budu spát v lese (no ne že bych v tom lese pak stejně svým způsobem nespal).
Každopádně jsem na tvrz dorazil ve večerních hodinách jednoho červencového prázdninového dne z míst odkud nepřišel nikdy nikdo. Nad hlavou miliony much, na hlavě pověstný černý klobouk s čepicovým odznakem armády SSSR (tehdy děsně módní) a s řetězem háčků na drátkování chmele. U vchodového objektu sedělo u ohně, který byl tehdy před pravým diamantovým příkopem, asi osm lidí. Mezi nimi šedovlasý vousatý chlapík - kdo jiný než právě Jirka. Nevím zda si ho vůbec kdo pamatuje jinak, ale on vypadal dvacet let pořád stejně. Tehdy mu bylo 46, takže mladej chlap. Koukal na mě jak na zjevení a zaječel ať jdu s těma mouchama do pr...
Nezbylo než se od ohně vzdálit a mouchy uklidit. Co si o mě Jirka a spol. tehdy mysleli, mi chlapci samozřejmě sdělili, když už z nás byla nerozlučná parta a nebylo to nic pěknýho ;-).
Nejvíc jsem je teda šokoval tím kloboukem, ale co už.
Jirka tam tehdy, jako ostatně vždy a všude, byl i se svými dvěma dětmi - Jirkou mladším a Káčou.
S těmi jezdil naprosto všude, po linii od Ostravy až k Trutnovu a chodili vždy pěšky. Někam dojeli s batohy na zádech a šli po linii směrem od Moravy do Čech. Průzkum objektů TO tehdy byl velmi dobrodružný, takže o historky nebyla nouze, protože děti navštěvovaly tehdy ještě základní školu a Jirka je tak vysílal na některé pro dospělého ne zcela splnitelné průzkumné úkoly :-). Každopádně pokud jste je někdy na bunkrech potkali, dali se naprosto jednoznačně a bez nejmenšího zaváhání identifikovat podle svých pověstných žlutých plastových hrníčků na čaj s trojouškem. Tehdy výkřik plastové campingové výbavy, jim vždy visel vzadu na batozích.
Jirka, jak už jsem psal, poletoval po našem opevnění prakticky všude a jeho snem bylo nejdřív ujmout se jeho oblíbeného N-S 79, kde se tehdy s kamarádem Jardou Hamplem angažovali při čištění stropu. Nicméně Hrobka nebyla jeho největší modlou. Tou se stala StM-S 34.
Bohužel to na ní měl Jirka moc daleko na to, aby se jí mohl náležitě pověnovat, ale snažil se kdykoliv tam byli. Ne náhodou, když tento svět opustil, se tak Jirka mladší s Katkou vydali na objekt, aby ho očistili od náletů a Jirka tak na něj tam shora dobře viděl a měl ho
na dohled. Vždy mu tam zapálili svíčku na památku.
Každopádně naše parta z Ba (tedy průvodců, čističů šachet zvonovek, věží, nouzáků, stropů a tvůrců prvních zábradlí) se s "Líbalovci" dala poměrně rychle dohromady a začali jsme na Ba
jezdit spolu. Ten začátek 90 let byl v tomto skutečně mezapomenutelná jízda a Jirka s dětmi se tak stali naší nerozlučnou součástí.
Nezapomenu nikdy na naše taškařice na tvrzi, výpravy do Mladkova, Lichkova i Těchonína a tamních osvěžoven po práci. Když jsem tehdy v Mladkově U Bohouše zkoušel moudra na tamní slečnu z obsluhy a náš tehdy mnohem divočejší Tomous to chtěl zkusit taky, tak ho Jirka tahal z okna a vysvětloval mu, že tohle je můj boj :-). Že jsem si ho projel nakonec sám a slečna asi tehdy nevěřila co jsem za jelito, to už raději nebudu rozebírat. Prostě Jirka se tehdy stal takovým naším bunkrologickým tátou. Když se dívám teď zpětně, asi nevěřil občas svým očím, ale nikdy nám to nedal najevo.
Dokonce si myslím, že on díky nám tenkrát prostě nestárnul. Ne, že by to byla naše zásluha, ale Jirka si to tak nastavil. Chtěl-li s těmi pošuky jakými jsme byli držet krok, musel nestárnout a tak nestárnul :-).
Tehdy začaly naše nekonečné hovory o armádě, uniformách, bunkrech a všem možném. Nejlepší byly samozřejmě na Boudě, ale na podzim a v zimě, kdy jsme na bunkry nejezdili, pokračovali jsme s nimi buď u něj doma, nebo vždy po srazech KHV Brno, kam jsme jezdívali pak už rovnou na dva dny.
Pořád bylo o čem povídat, na co vzpomínat, čemu se smát a co si společně užívat.
Kdo byl u Jirky doma, pamatuje si myslím pár věcí nadosmrti. Plakát Janis Joplin na stěně, stůl a dvě židle a nad stolem se vznášející kouřová clona z Camelek a kdesi za ní, za kouřem hustým, že by se dal krájet, seděl Jirka s tím svým nezapomenutelným úsměvem na rtech (který nasadil vždycky, když si měl s kým poklábosit o svých koníčcích), cigárem v ruce nebo strčeným mezi zuby. Jeho večeře, která spočívala v konzumaci polárkového dortu a asi sedmi kafí.
Nezapomenutelná byla též Jirkova televizní kariéra, kdy se stal hvězdou reportáže tehdy televize N@VA, která sídlila nedaleko Jirkova tehdejšího pracoviště a její reportéři slídili za rohem, hledajíc jako obvykle někoho s co nejkontroverznějším názorem.
Tehdy došlo ke zdražení cigaret a Jirku, samozřejmě s cigaretou v ruce, reportér zastavil na ulici se zvídavým dotazem "vidím, že jste kuřák, co budete dělat teď, když se zdraží cigarety?".
Jirka nezaváhal ani sekundu a se slovy "budeme míň ž**t a víc hulit" od užaslého reportéra odkráčel středem.
Když jsme se v roce 1996 z Ba trhli a šli "na své" na R-S 72, Jirka nemohl chybět. Takže na prvních fotkách z počátků rekonstrukce objektu je samozřejmě zvěčněn i se svými dětmi. Vyklízel tehdy
s námi místnost minometu, kam byla po explozi uvnitř objektu spadlá celá příčka oddělující právě střeleckou místnost minometu od zbytku podzemí. Podotýkám, že to byla třicítka příčka, takže to
musela být rána. Trosky příčky byly po celém spodním patře. Jirka byl též tím, který nám zdil základ fundamentu pro minomet z cihel z bouračky. Tehdy zedničinu ovládal hlavně on. Podobně se pak účastnil (to už i za vydatné pomoci Honzy Csongára - přítele Kačky) šalování a betonáže týlové stěny 72 prostřílené na několika místech skrz.
Zkrátka ta naše parta jen změnila bunkr, ale fungovala komplet dál. Hovory s Jirkou ať už celodenní nebo celonoční pokračovaly i zde a pořád a vždy bylo o čem se bavit. Kolikrát jsme tehdy do Jirky hučeli ať něco napíše. Bohužel tehdy marně.
Když jsem svého času koupil pár Rukovětí pro poddůstojníky, tak Jirka snil o jedné konkrétní, která se velmi špatně sháněla. Netušil jsem tehdy, že v jednom roce jich mohlo vyjít i více vydání.
Každopádně se mi po letech dotyčnou podařilo sehnat a Jirkova radost byla opravdu nefalšovaná.
Tak jsem mu jí nechal na studium. Prostě byly doby, kdy jsem kupoval všelijaký obrázky a knížky hlavně proto, abych mohl udělat radost jemu a těšil se co na to řekne. Na něm bylo prostě vidět, že si to užívá.
O Jirkovi by se dalo psát ještě hodně dlouho a povídat ještě déle, ale já jsem chtěl hlavně připomenout tohoto skvělého chlapa těm, co ho znali a měli s ním tu čest.
Když Jirkovi zjistili zákeřnou nemoc, neváhal a se svým "malým" Jirkou tehdy objeli všechny bunkry, které znali a mnohdy předtím navštívili. Jirka se s nimi evidentně chtěl rozloučit. Když jsem se později bavil s Jirkou mladším, tak mi toto potvrdil a má můj hluboký obdiv, že to vůbec dal. Vidět tátu, který je na místech, která měl tak rád a ví, že tam je zřejmě naposledy, to musela být neskutečná nálož.
Jirka nás opustil v pouhých 67 letech, když už to vypadalo, že by se z toho všeho snad mohl dostat.
Tehdy, v krematoriu v pražském Motole, jsme se s ním přišli samozřejmě rozloučit všichni z R-S 72 bez výjimky. Dorazil i Martin Dubánek, který byl další z jeho nerozlučných diskutérů po večerech a nocích.
Bylo to tehdy hodně smutné loučení se skvělým chlapem, který tu měl být ještě dalších dvacet let, aby s námi mohl slavit a radovat se z toho jak 72 vstává z popela i jeho přičiněním, abychom probrali co jsme probrat nestihli a aby opravdu něco sepsal. Bohužel, ta s kosou si opravdu nevybírá a je smutné kolik bunkráků si vzala právě ve věku, kdy se tam nahoru opravdu neodchází. Jirka tu strašně chybí, tak jako každý skvělý kámoš či kámoška co vám odejde na cestu ze které není návratu.
Jirka mladší tátovi a celému klanu myslím dělá stále čest a každý rok se i se svou skvělou Borůvkou a třemi novými Líbalovci zastaví na naší R-S 72 a zavzpomínáme nejen na tátu, ale i na společné roky.
Vždy přivezou nějakou neskutečnou dobrotu ať už buchty, nebo guláš či řízky a malá Malvína nám úžasnými obrázky pokreslí celou silnici u bunkru křídami. Chybí tomu jediné - aby u toho byl i děda Jirka...
Možná bláhově, ale stejně, se utěšujeme, že se tam nahoře ti všichni co to s námi táhli tady dole sešli a zase tam kecají, hulí a smějou se jak to tu vedeme. Že tam Jirka s Tomousem sedí u stolu, kolem nich nekonečné kartony cigár a hulí a kecají o bunkrech, o uniformách, o historii, o ženských, možná i o nás. Občas si přisedne Gardner, který mezitím šije ty skvělé mundůry pro nás až přijde čas oprášit ukázky.
Už je vám asi jasné, koho dalšího chci tam nahoře zase jednou potkat, až se tam vydám.
Tak Jirko, na viděnou a dík, že jsem těch dvacet let mohl s Tebou ty bunkry oprašovat.
Čest Tvé památce.
Honza
P.S.
Fotka je z roku 1992, kdy se na tvrzi Bouda konaly první bojové ukázky a na vchodovém objektu se objevilo i důstojnictvo.
